neděle 25. června 2017

Malichernosti schovávající se po kapsách


Znáte to. Sáhnete do kapsy, zaboříte dlaň na dno tašky, rozhodnete se několik měsíců po dovolené vyprázdnit batoh, nebo otevřete krabičku ukrytou za oblečením ve skříni. V tom vzrušujícím okamžiku napětí vás strhne vlna zvaná Nostalgie a vy musíte okamžitě začít plavat, nebo se od břehu přítomnosti vzdálíte přespříliš. A co takhle začít se topit?

úterý 18. dubna 2017

Břímě zvané psaní

Kdo jim kdy namluvil, že skutečnost je taková, jaká není? Jednou jsem vrazila na ulici do člověka, co mi na můj popud přenechal cedulku s nápisem "Umí psát." a záhy mi došlo, jak špatná věc se stala. Ani po letech stále nemůžu přijít na to, jak se toho břemene zbavit a předat ho dál, i když bych nerada nějakému nevinnému stvoření způsobila takové krutosti, jaké jsem prožívala já.

čtvrtek 9. března 2017

Slečna Samota

Do společnosti se nakračuje po boku přátel, nebo alespoň s cílem seznámit se s budoucími přáteli. Ona měla svou Samotu. Byly jako sestry. Když byla malá, tak se náhodou potkaly. Kdo by to byl čekal, že z jednoho nevinného setkání vznikne nerozlučný vztah. Brávala ji všude s sebou. Občas mívaly pomíjivé snahy postávat v rohu místností, ale ať už stály kdekoliv, pozorností na sebe přímo křičely. 

středa 1. února 2017

Hra vjemových konfrontací

Je tady. Opravdu je to ona. No, teď jsme se nějakou dobu neviděli. Rukou si podpírá hlavu. Dělá, jako kdyby tady nebyla. Třeba už mě nemá rada. Snaží se dívat na opačnou stranu místnosti. Párkrát na mě zběžně pohlédla. Co když se o mě nestará tak, jako kdysi? Bylo by to pro mě snazší, nebo by mi to chybělo? Ani nevím, ale pár společných vzpomínek už máme, jen tak na ni nezapomenu. Pokusím se upoutat její pozornost. Poměrně se mi to daří. Pořád se snaží uhýbat pohledem, je z mé přítomnosti nervózní, to je vidět. Začíná ztrácet kontrolu, její oči se ke mně stačí čím dál častěji. Vypadá štastně. Zadržovaný smích přestane hlídat pokaždé, když si myslí, že ji nevnímám. Směje se na mě. Směju se na ni. Tak se nakonec asi vidíme rádi.

Sakra. Teď si mě všiml. To mu to ale trvalo. Proč na mě tak hledí? Fajn, dělejme, že se neznáme. Nevidím ho. Dívám se jinam, i když se nemůžu soustředit na nic jiného než na tu osobu, jejíž blízkost periferně stále cítím. Pootočím se, potřebuju zkontrolovat, jestli se na mě pořád kouká. Eh, kam zmizel? Ne, opravdu, kde je? Potřebuju ho vidět! Já ale přeci chci, aby mě sledoval! Aaaa, tady je. Jé, když ono z něj vyzařuje, že mu nemůžu úplně vadit. Nepohrdá mnou. Prozatím. I po tom všem.. Divím se mu. Párkrát na sebe vzájemně koukneme. Už to nevydržím. Nemůžu ignorovat někoho, kdo mě tolik zajímá. Začnu se smát. On se směje mně, já se směju jemu. My jsme ale pitomci.

úterý 24. ledna 2017

Jeho ojedinělá realita

Byl tak zvláštní. Vyzařovalo z něj cosi, co nikdy u ostatních neviděla. Neviděla, nebo nevnímala? Pokaždé, když na něm toužila spočinout pohledem, nebylo jí to umožněno. Její oči se totiž cítily provinile natolik, že klouzaly honem rychle pryč. Rychle, než si toho někdo všimne!